Co bylo před 14 lety?

Pamatuju na ten den úplně přesně

Měla jsem děsný vztek na celou Ameriku.

A tak jsem se rozhodla- ať příjdu na jiný myšlenky, tak že bych si mohla obarvit vlasy. Poprvé. Barvit mě měla příbuzná u sebe doma - a tak aby jsme to pojaly jako příjemné babské odpoledne,  ještě jsem skočila pro něco na chroupání a pro čepované víno. V prodejně bylo za skleněnou přepážkou pár stolků a puštěná televize. Obsluha byla neskutečně pomalá a při čekání jsem viděla asi 3x za sebou katastrofické obrazy hroutících se mrakodrapů,co se pořád opakovaly a mezitím rozčitelé hlasatele. Bez zvuku. Ušklíbla jsem se, že asi natočili pokračování Dne Nezávislosti a v duchu jsem se vztekala dál. Kam se podívám, všude jenom samá amerika!!!

Když už jsem odcházela, ověšená pytlíky brambůrek a petkama s vínem, otevřely dveře do sousední místnosti a zaslechla jsem větu-"Tímhle začne třetí světová válka!"

Během barvení vlasů jsme pustili televizi- a mě se udělalo špatně. Vždyť já tam měla být......


Několik měsíců předtím se nám ozvala naše rodinná známá, stará paní,  která se před mnoha lety provdala do USA. Stěžovala si, že se hlásí stáří a ona by chtěla mít vedle sebe někoho mladšího, kdo by jí doma pomohl, ale hlavně, s kým by si mohla povídat česky. Cestu se všemi poplatky, pobyt- to by bylo v její režii. A k tomu nějaký menší kapesný samozřejmě by dala taky. Aspoň na pár měsíců- najdeme jí někoho?  A rodina nakonec delegovala MĚ!
Všechno jsme domluvili. Větší děti byly už dost velký a o ty dva malý by se staral otec. A nebyl by na to sám- jen o poschodí níž bydlí babička s dědou, oba v důchodu. Všichni souhlasili- tím spíš, že to  "menší kapesné"  bylo  týdně taková suma, která nám tady musela vyjít na měsíc a kousek.
Neskutečně zdlouhavě  se vyřizovaly všechny formality a nakonec se čekalo už jen na to, až mi konečně dají vízum. Nedali. Ale prý si můžu zažádat znovu, ale musím přijet osobně.

Ta naše známá volala obden, jak to vypadá, prý už má pro mě nachystaný pokoj a plánuje, jak mi bude ukáže, jak je New York krásný a že se na mě strašně těší!
Musela jsem ji zklamat.
 Dodávala mi energii na dálku, prý asi jen něco špatně pochopili, že tam musím zajet osobně na konzulát a přesvědčit je. Prý- "Už si zabukuj letenku. Doma se sbalíš, ráno zajedeš do Prahy, vyřídíš vízum, vrátíš se domů, rozloučíš se, vezmeš kufry a  v noci poletíš. Uvidíš- to vyjde. Moc se na tebe těším!"

Pamatuju, jak jsme stáli v dešti  frontu před ambasádou, řada zmoklých lidí, kteří čekali, jestli dostanou druhou šanci a budou smět navštívit -zemi neomezených možností-.
Pak nás vpustili do čekárny, která byl za chvíli plná vlhkého, zapařeného vzduchu z mokrých kabátů a bund. Trpně jsme čekali, až se z chrčícího reproduktoru ozve naše jméno a budeme povoláni k výslechu. Dotyčný amík, co nás předvolával, si myslel, že umí dobře mluvit česky- ale neuměl! Jména komolil tak, že jsme se za chvíli hlasitě smáli a a bodovali ty "výtvory".
Nejvíc bodů získala paní Mrzáková.  Dlouho jsem se smála, dokud mi nedošlo, že volají mě!

A pak byl výslech. Pardon- pohovor. Znovu jsem zopakovala, proč a kam jedu, za kým, na jak dlouho. Kolik mám dětí, kde pracuje manžel a kde já. Dostala jsem řadu dalších otázek- s tím samým významem, jen jinak položených. Předložila jsem dobrozdání našeho známého, katolického kněze, který - s celým svým dlouhým titulem a honosným razítkem písemně potvrdil, že mě dobře zná a že ručí za to, že nejedu do jejich země nelegálně pracovat a ubírat práci rodilým američanům.. Dodala jsem, že doufám, že mojí žádosti vyhoví, že už mám na večer zamluvenou letenku a že se těším, až poznám krásy New Yourku a zdokonalím se v angličtině.

Úředník se ušklíbnul, bouchnul razítko-zamítnuto- a papíry mi vrátil. Odůvodnil to tím, že pro ameriku nejsem důvěryhodná, že si myslí, že chci nelegálně pracovat a tím poškozovat jejich ekonomiku. A fakt, že mám doma šest dětí, to  nezaručuje, že se k nim budu chtít vrátit.
Sorry, paní Mrzáková.

A pak jsem stála zase na ulici. V hlavě mi hučelo a pořád jsem myslela, že je to jen špatný sen. Byla jsem plná adrenalinu, nachystaná spěchat na nádraží a prvním vlakem do Olomouce a ještě večer být zpátky v Praze. A teď nic. Nejsem důvěryhodná. Jsem něco jako zločinec.
 Chtělo se mi křičet, plivnout na vrata ambasády a řvát- Blbí amíci!

Bylo 9. září 2001


Takže jsem nikam nejela.

Dva dny poté přiletěli do New Yorku mládenci od Bin Ládina. Zřejmě nebyli tak nebezpeční jako já.

Ale i když jsem měla vztek- já v tom prsty nemám! Opravdu ne!