čtvrtek 8. prosince 2016

Proč zrovna Kašparova?


 Už to bude dva roky, co jsem pod stromečkem našla šicí stroj.
 Jéje, to bylo plánů, co všechno si ušiju!  Mezi mé první představy patřila kupa ušitých kabelek, jedna hezčí než druhá.
Dva roky uběhly a já rekapituluju.
    Šicího stroje se už dávno nebojím.
( http://atakseptam.blogspot.cz/2015/02/kdo-se-boji-siciho-stroje.html )
    Zkrátila jsem už slušnou řádku nohavic.
    Taky docela dost záplat jsem přišila.
    Nějaké hračky, zvířátka a panenky jsem ušila.
    Několik oboustranných dek mám taky za sebou.
     A kabelky? První jsem s velkou slávou ušila loni v létě
( http://atakseptam.blogspot.cz/2015/07/co-je-noveho.html ), ale byla jsem s ní hrubě nespokojená. Skončila na dně skříně, kde leží dodnes.
Zanedlouho jsem byla totálně okouzlená z nekonečného množství kabelek, které byly ušité ze zbytků riflí. Dokázala jsem je na Pinterestu obdivovat donekonečna. Postupně jsem schraňovala staré džíny a pak nastal ten správný čas. Měli jsme jet do Čech  já potřebovala na cestu prostornou kabelku. Takovou, do které se vejdou všechny potřebné věci, které sebou tahám, k tomu třeba pár knížek z knihovny a menší nákup. Problém byl jediný- strašně nerada něco měřím a raději všechno střílím jen tak od oka.. Tak jsem vzala staré Kristýniny džíny, našila k nim kus látky. Ze stejné látky jsem taky narychlo spíchla dvě ucha (to bylo jediné, co jsem poměřila, aby měly stejnou délku) a bylo hotovo!



   
Taky jsem ušila podšívku s kapsičkou a s páskem na karabinku, abych nemusela hledat klíče. Jenže samozřejmě si to nebudu měřit, to odhadnu! Když jsem ale chtěla podšívku sešít s kabelkou, zjistila jsem, že je o hodně větší.
No, nevadí. Kouknu, kolik to dělá, odhadnu, prošiju a odstřihnu... Ovšem hotová podšívka byla zase tak malá, že se nedala použít...

Kabelku jsem teda nosila bez jakéhokoliv vnitřku a sloužila dobře. Jenže pak se mi zdálo, že je zbytečně velká a potřebuju něco menšího. A taky obě ucha se začaly párat, protože byly ušité sice rychle, ale totálně křivě.  Nevadí, ušiju si kabelku novou!

 Tentokrát jsem použila na pevnější dno odstřižené nohavice z kalhot mého milého a na měkčí horní část zase synkovy černé džíny. Podšívku z bleděmodré bavlny s  kytičkama. A jako ucho jsem použila červený pásek, co mi nechala Kristýna.


Protože všechno bylo opět šité bez měření, ve výsledku je kabelka jak po mrtvici. Na první pohled to vidět není, ale štve mě to.
 No co, budu se muset napřed naučit šít rovné švy, aby mi to nedělalo obloučky a vlnky a pak budou výrobky vypadat úplně jinak!
 Jak jinak si rovné šití vyzkoušet, než ušitím oboustranné prostírky na stůl. Mám kousek bavlny s jemným vánočním vzorkem a z druhé strany dám neutrální proužek, aby se prostírky daly používat i mimo vánoční dobu.

Látku jsem nastříhala, sešpendlila, sešila, otočila, vyžehlila.. a co jsem zjistila?





Ve výsledku je to neskutečně křivé a nepřesné. A to jsem se tak snažila! Fakt.

Prostě jen od oka nemůžu šít.
 Evidentně mám oko z Kašparovy krávy...



Mimochodem, nevíte, proč je to zrovna Kašparova kráva?

pondělí 21. listopadu 2016

Jak pokračuje hubnutí, alias "akce pupek" ?





No... po pravdě prachmizerně!

Ze začátku jsem těžce, v potu tváře hubnula maximálně půl kila týdně. Pak se jelo na týden na dovolenou a prásk,  dvouměsíční, těžce vydobytý výsledek byl v háji.

Když mi začalo pravidelné dojíždění do práce, naivně jsem si říkala, že když se budu víc hýbat, kila půjdou dolů jak po másle. Jinak to ani nejde. Vždyť každé ráno začínám dvacetiminutovkou na kole (a to řádně svižnou, protože věčně jezdím na poslední chvíli). Pak přesun vlakem a autobusem a poté 10- 15 minut pěšky. V práci jsou téměř celé tři hodiny jen chůze, předklony, shyby atd. A pak cesta zpět, tzn procházka, autobus, vlak a 20 minut na kole.
První měsíc nebyl čas na nic jiného, jak jsem se zmiňovala v předchozím příspěvku a ani mě nenapadlo si stoupnout na váhu. Po nějaké době jsem si na převážení sice vzpomněla, ale zároveň ve mě sílil pocit, že přibírám, místo hubnutí.

No a pak jsem si svůj dojem jen potvrdila. Zase kilo nahoru!
Nechápu, jak je to možné. Necpu se sladkým, ani tučným, jím úplně normálně. Řekla bych, že snad ještě méně, než dřív. Nejím před spaním. Pravidelného pohybu mám mnohem víc, než dřív a přesto se to nikde neprojeví. Takže někde dělám chybu.

Zkusím víc celozrnného pečiva a víc si hlídat skladbu jídelníčku.

A co vy, ostatní, jak pokračujete? Zito- co ty, do svatby se podařilo ubrat na kilech, kolik jsi měla v plánu? A co jaguárka? A vy ostatní? Máte lepší výsledky než já?
 Pochlubte se!




sobota 12. listopadu 2016

Jak vysvětlím svou dlouhodobou nepřítomnost na blogu?



   No... chodím do práce.

Dost chabá výmluva, že? Navíc, když dělám jen pouhé tři hodiny denně...
To je sice pravda, ale já se na to dívám trochu z jiného úhlu.
Ještě před rokem jsem každou cestu delší než 50 metrů absolvovala pouze s dvěma holemi, protože víc bych prostě nezvládla.
 Letos, jen co se trochu oteplilo, jsem začala jezdit na kole s naší fenkou a tím pádem jsem měla něco málo pravidelného pohybu.
    A protože jsem se začala cítit fyzicky líp a líp, v srpnu jsem si sehnala práci. Jen nárazově, zástup za dovolenou, nebo za nemocnou kolegyni- což dělalo tak dva, maximálně tři dny v týdnu. A to ještě ne pravidelně. Ze začátku mě museli po práci odvážet autem, protože bych se nedokázala sama dopravit domů, ale časem jsem si zvykla a dokázala jsem zvládnout i přesuny po vlastní ose.
    V říjnu jsem dostala nabídku, že bych mohla zastupovat paní, která je dlouhodobě nemocná a bude marodit možná i dva měsíce. Troufnu si na to? Určitě!!!
 Zezačátku jsem se po směně sotva motala, ale nacpala jsem se léky proti bolesti, práci jsem si zorganizovala tak, aby mi to vyhovovalo a šlo to. Pak se ozvala dotyčná, kterou jsem zastupovala- a prý, že už zůstane doma a do práce se nevrátí. Hned poté mi volali z firmy, jestli mám o trvalé místo zájem. Troufnu si na to?
Jasně že jo!  Jen musím začít pomalu vysazovat analgetika, nebo ze mě bude za chvíli závislák. Takže začalo další období, kdy jsem přijela po práci domů, zkroucená bolestmi, padla jsem na gauč a několik hodin jsem se nemohla pohnout. Ale i to se časem srovnalo a dnes jediné, co užívám je magnezium.
    Když už jsem se začala cítit docela dobře, dostala jsem přidáno- jak práce, tak i platu. Taky jsem si zvykla.
    A když už bylo zase všechno OK a já dokázala fungovat i doma po práci (čili bych se už konečně dokázala vrátit i ke psaní blogu). píchla mě vosa. Nikdy jsem alergii na žihadla neměla a samotné bodnutí nijak nebolelo, jen svědilo, tak jsem to nijak neřešila. Do dvou dnů jsem měla nohu od kolene po prsty rudou, nateklou, točila se mi hlava, zvracela jsem, těžko se mi dýchalo. Až poté jsem se na netu dočetla, že pokud vosa píchne koncem léta, či na podzim, je větší šance na získání alergie a pořádného zánětu. To proto, že se na vose usazují bakterie z nahnilého ovoce a vůbec všeho, na čem seděla.
   Když jsem se otřepala z žihadlových komplikací, začaly mě trápit do té doby neznámé klimakterické problémy a hned potom mě skolila viroza. Ale to už jsou jen takové dočasné prkotiny, které mě můžou jen zpomalit, ale už ne vyřadit z provozu.

Minulý víkend u nás byla kamarádka Saška a poprvé i s manželem. Před jejich příjezdem jsme v domě ještě malovali a přestavovala jsem kompletně celý pokoj pro hosty.

A teď se konečně zase "hlásím do služby", co se týká psaní blogu.
Už nebudu mít tolik volného času, jako dřív, ale je to jen na mě, jak si čas zorganizuju.

Tímto se tedy omlouvám za delší dobu bez příspěvků a slibuji, že se polepším.

P.S. Taky se tak těšíte na advent a vánoce?




   

čtvrtek 13. října 2016

Nejsem nějak moc rozmazlená?


Od malička mě brávala babička na jednodenní zájezdy (pro důchodce) a tak jsem vymetla kdekterý hrad a zámek v okolí. Něco jsem taky absolvovala se školou, něco se svými dětmi. A tak mám určitou představu, co mě bude na prohlídce dalšího hradu či zámku čekat.
Někteří lidé říkají, že stačí vidět jen jeden a stačí, protože ostatní jsou skoro stejné, ale pro mě je to pokaždé báječný zážitek
Můj milý není moc velký fanda do takových prohlídek, ale když jsme byli minulý měsíc v Čechách, byl ochotný několik prohlídek absolvovat. ( a zasponzorovat!)

Dlouze jsem vybírala lokality, aby jsme navštívili právě ty, na které budeme dlouho vzpomínat.

Počasí nás poněkud zaskočilo. V půlce září byly tropické teploty, takže zříceniny hradů Hazmburk, nebo Střekov, kde se musí jít do strmého kopce- to jsme vzdali hned.

Dala jsem tedy na doporučení a do užšího výběru se dostali dva vítězové. Nakonec jsem místo zámku Libochovice, nazývaného "perla nad Ohří" vybrala vodní hrad v Budyni. Z netu jsem zjistila, že výraz "vodní hrad" je značně zavádějící, voda se prostě nekoná už několik stovek let. No co už...
Přijeli jsme na místo a já jen zírala. Co se týká hradů, jsem prostě rozmazlená. Hradby musí být hradby, mohutné, jaké jsou na Sovinci, nebo na Helfštýně.Nebo jako na Bouzově. A tady byly...no, mohutné, to jo. Ale na výšku byly spíš takové trpasličí. Téměř se dalo dosáhnout na cimbuří





No co, na hradbách až tak nezáleží.
 Už se těším, až nazujeme pantofle a budeme prohlížet komnaty a sály.

Ten den jsme byli jako jediní návštěvníci, takže průvodkyně tu bude jen pro nás. To bude super!

Průvodkyně nám otevřela dveře  a vybídla, ať si prohlédneme vykopávky umístěné ve vitrínách. Na opačném konci místnosti bylo několik schodů dolů a tam byla do detailu zrekonstruovaná alchymistická dílna hradního pána.
Poté jsme se dozvěděli historku, jak opilý strážný šel s pochodní zkontrolovat, jestli se náhodou někdo nevloupal do věže, kde byl střelný prach. Následkem toho přišel hrad nejen o věž, ale i o dvě hradní křídla. Poté byl přestavěn na zámek.

Potom jsme vystoupali po venkovním schodišti do poschodí, ale žádné pantofle na nás nečekaly.
Prosklenými dveřmi jsme omrkli obřadní síň, kde bývají svatby. V předsíni visel pod stropem "Budyňský drak". Krokodýla si kdysi přivezl hradní pán z cest po Africe a v Budyni jej vypustil do vodního příkopu, kde ovšem vydržel jen do první zimy.


Nakonec jsme vystoupali točitým schodištěm do dalšího patra, kde byl rytířský sál, ve kterém se v  současnosti bývají divadelní představení a slavnostní setkávání místních důchodců.
 A to bylo vlastně všechno.

Byla jsem zklamaná. Bez pantoflí- to není ono!

Ale pak jsem zjistila, že jen 20 km od vesnice, kde bydlí Saška (a kam za dva dny pojedeme), je hrad Křivoklát. Hurá- budou pantofle!


Nebyly. Na hradě byli filmaři a pro veřejnost bylo zavřeno.

No nic, za rok snad pojedeme do Čech zase a užiju si očekávaných pantoflí....




pondělí 10. října 2016

Na co si připijeme?



                  NA ŠESTKU!!!





O co jde?

   Ne, žádnou souvislost s volbami to nemá
  Nejde ani o žádný typ mobilu.
 Ani typ auta to není.

Byli jsme včera s mým milým pozvaní na kafe a prohlídku nového bytu, kde se před týdnem stěhovala moje nejmladší dcera s manželem.
Byt jsme náležitě poobdivovali a sedli ke kávě. Zeťák nalil dva panáky vodky a jeden přistrčil ke mě.
A než jsem stihla protestovat, tak mě ohromil větou: "Tak si připijem na to šestý vnouče, ne?"

Takže tímto se vám chci pochlubit, že příští rok se stanu šestibábou!







středa 28. září 2016

Dáme pryč kníreček?

Týden naší dovolené v Čechách se chýlil ke konci. 

Byl večer po příjemně stráveném dni u kamarádky Saši. Byli jsme v obýváku, kde všichni sledovali na počítači zajímavá videa. Já pouze poslouchala, protože jsem si hověla na improvizovaném kosmetickém lehátku a Romča, Sašina nejstarší dcerka- vyučená kosmetička, se věnovala mé pleti.
Na kosmetiku běžně nechodím a tak jsem si naplno užívala veškeré procedury. 
Pohodu přerušila ta zvláštní otázka, kterou jsem v první chvíli nepochopila, protože následoval veselý výkřik mého milého: "Ano!!!" 
Cože? To ne! A proč? Vždyť já si ho bez toho léta pěstovaného mrožáku už neumím ani představit...

Ach tak...ta otázka byla mířená na mě. No teda.... 
  Je fakt, že jako původem brunetka mám každý chloupek tmavý....a taky po padesátce občas na obličeji vyraší něco, co by tam růst nemělo, Ale říkat tomu knír??? No jo, Romča vlastně řekla -kníreček-. To zní trochu líp. 
  A cože chce dělat? Dát pryč? To jako...ach bože, to jako voskem?! Ale to bude strašně bolet! Pod nosem budu mít určitě krvavý pruh po stržené kůži.... Ale třeba ne. Třeba to ani nebude moc bolet. Zkusím jí důvěřovat.
Tak teda jo...

Bylo to peklo!!! Ale taky je fakt, že jen na zlomek vteřiny, protože Romča použila jakýsi tajemný chvat, kterým bleskově utlumila bolest. Tak to bych nevěřila, že jedním dotykem se může tak prudká bolest dokonale odstranit. (Romčo, nechceš k nám přijet, až mě zase budou bolet zuby?)

Byl to prapodivný pocit, skoro bych řekla, že mi pod nosem bylo zima, ale to jsem si asi jen namlouvala.

Ve chvíli, kdy jsem měla na tváři masku a na očích kolečka okurky (u nás na Moravě říkáme kolečka okurku- v mužském rodě) jsem poprosila o fotodokumentaci-  s myšlenkou na to, jak fotku vložím na blog, aby jste se mohly pobavit. Bylo mi vyhověno.

Tak tady vidíte, jak mi to sluší, když se dostanu kosmetičce pod ruky.


Díky Romanko!


P.S. Víte, proč si mladí cigáni nechávají narůst knírek?
        Aby se co nejvíc podobali své matce.




neděle 18. září 2016

Co to je- burčákové pondělí?


Je to přesně týden.
 Byla neděle, podvečer.  Po téměř pětihodinové cestě jsme konečně dojeli do Litoměřic. Venku vedro na padnutí, ukazatele na dálnici nám hlásily teplotu 40 stupňů.
 Na cestu jsem se promyšleně oblékla do lehounké košile o které jsem si myslela, že bude skvěle sát pot. Nesála nic a cítila jsem se jak v igelitovém pytli.

Konečně jsme seděli na zahradě s litoměřickou částí rodiny, osvěžení, nakrmení a napojení. Povídali jsme si novinky a plánovali program na další dny.
"Zítra je to blbý, všechny muzea, hrady a zámky mají zavřeno. Co teda podnikneme?"
A pak jsem dostala ten nápad. Uděláme si burčákové pondělí!

V Litoměřicích je plno vináren a vinoték a burčák se prodává snad všude.
Co tedy obnáší burčákové pondělí?
To je taková příšerná záležitost, hrozně, hrozně moc zlá a špatná! A zlých je i několik dalších následujících dnů.
 To se tak jde procházkou přes park na náměstí, koupit láhev burčáku.

A pak se samozřejmě musí ochutnat červený i bílý, aby se demokraticky odhlasovalo, který koupíme.






  Protože je krásný den a před vinotékou jsou stolečky a slunečníky, tak se chvíli posedí. Za okamžik se dáme do řeči s lidmi u druhého stolku a najde se spousta společných témat k hovoru. Během té doby se zjistí, že je bílá verze lepší a proto se ještě objedná další decka a povídá se dál. Další dvě sklenky jdu koupit já, další dvě můj milý.
   Ale přece tady nebudeme sedět do večera, koupíme teda láhev a vrátíme se. Vždyť už určitě na nás naši příbuzní čekají. Jenže když se jde kolem stolečků, ještě se zapovídáme a na chvilku si ještě sedneme. Po chvíli jsou nám přineseny dvě skleničky a tak ať nesedíme nasucho, odlejeme si z lahve. Postupně přicházejí a odcházejí  další místní, kteří se všichni navzájem znají.... a my sedíme, a skvěle se bavíme. No a pak se začne pomalu šeřit a my se zvedneme k odchodu.
V dvoulitrové lahvi ještě šplouchá něco málo na dně  - a my zjišťujeme, že Kristýna měla pravdu. Když jsem s ní naposledy mluvila, říkala ať si dáváme pozor, protože burčák pořád pracuje. A když se ptám, jak dlouho- tak prý dokud se ho úplně nezbavím. Tehdy jsme se smáli, ale měla pravdu.
A pohyb těla jeho pracovitost jen podporuje.

Jdeme zpátky, do kopce a přes park a burčák se v nás přelévá, bublá, kvasí, šumí a vydává přitom hrůzostrašné zvuky. No prostě pekelná záležitost. Poslední desítky metrů jsme už skoro běželi, ať to stihneme. Ještě že v domě jsou tři bytové jednotky a každá má své WC!

Následná noc byla taktéž pekelná a stejně tak ráno a celý další den. Necítili jsme se opilí, ani žádné projevy opilosti u nás kupodivu nebyla zřetelné. Jen jsme těžce trpěli střevními problémy a ukrutánským pálením žáhy.

To byl naštěstí jediný nepříjemný zážitek z celého týdne.

Ale zezačátku jsme trpěli pekelně. Bylo to tak hrozné, že si nejsem jistá, jestli až tak moc souhlasím s následujícím lidovým moudrem...


pátek 9. září 2016

Bude se mu to líbit?


 Můj milý měl narozeniny.
 Tak ráda bych ho zahrnula drahými dary, koupila mu luxusní dovolenou, nebo zaplatila pobyt v lázních- ale kde nic není, ani smrt nebere...

Dlouho jsem přemýšlela, jak jinak mu udělat radost- a pak přišel nápad.
Můj milý má rád historické mapy. Vím, že shání mapu Velké Moravy, ale taková, jakou by chtěl, tak taková není k sehnání. Protože je lokální patriot a na svou rodnou vísku nedá dopustit, rozhodla jsem se mu nechat ofotit a zarámovat mapu naší vesnice a okolí. A k mému překvapení byla na Mapy.cz  dokonce i mapa z 19. století.
 Jenže pak jsem měla starostí neúrekom (slušně řečeno), čas letěl a naráz bylo skoro pozdě.
Nevadí, nějak si poradím. Velký rám mám doma, tak jen zaběhnu na kopírku, doma mapu zarámuju a bude to.
Jenže v Prostějově dělají barevné kopie pouze do velikosti....ehm, kdybych si tak vzpomněla na tu šifru, kterou se to označuje. Prostě velikost, jako když otevřete velký sešit. A to je málo.

Tak co udělám? Do Olomouce už nestihnu zajet. A pak přišel nápad, že se spokojím s černobílou kopií a že si ji doma vybarvím sama. Pokud to kvalita papíru dovolí.

Do poslední chvíle jsem nevěděla, jestli to stihnu dokončit, jestli to uschne a stačím zarámovat dřív, než se můj milý vrátí z práce. Naštěstí ten den zůstával v práci déle a když přijel domů, bylo hotovo.

Ještě půl hodiny před jeho příjezdem jsem v jedné ruce držela tablet a prohlížela detaily, v druhé ruce štětec a dokončovala jsem odpovídající odstíny podle originálu.

Bude se mu to líbit? Nebo ne? Proč já se tomu nevěnovala dřív....

Papír nebyl zrovna vhodný na akvarelovou malbu, ale jiné barvy by text a obrysy pozemků nenechaly vyniknout, takže jinak to nešlo. Papír se taky vlivem namočení lehce zkrabatil, ale to ve výsledku jen prospělo tomu, že šlo o mapu historickou.





Nakonec jsem byla sama s hotovou prací spokojená.
 A můj milý? Byl nadšený!

Takže všechno dobře dopadlo.



pondělí 5. září 2016

Jak nejet z Prostějova do Prahy (a pak do Litoměřic) ?



Ve chvílích volna začínáme plánovat týdenní výlet do severních a západních Čech.

Na rozdíl od loňského cestování letos jedeme autem, takže hrůzy spojené s cestováním vlakem nás naštěstí minou.
Nebýt toho, že můj milý prozíravě kontroloval na Google mapách stav trasy, kdoví, jestli by nám ten týden volna na cestu stačil. Na nejkratší trase (přes Prahu),  která většinou vede po dálnici D 1 se aktuálně vyskytuje 19 míst, kde probíhají stavební práce. Kdežto na trase přes Hradec jsou tyto pracovní stanoviště jen 4.



Nedokážu si představit, jak dlouho by nám trvala cesta.
Zažila jsem totiž před časem cestu z Prostějova do Brna, (obvykle trvající 45-50 minut), která se díky DVĚMA opravovaným úsekům protáhla na téměř tři hodiny.

No uvidíme. V neděli před obědem vyrážíme. Po cestě se stavíme na oběd, pak ještě krátká návštěva  v Chocni u tety mého milého a pak už rovnou směr Litoměřice. V půlce týdne se pak přesuneme na Kladensko k Sašce.

Vymýšlíme aktivity, které podnikneme. Ráda bych se v Praze podívala do Veletržního paláce na Slovanskou epopej, dokud je tady. Měla by se brzy odvézt do Číny- a kdoví, na jak dlouho to bude- a jestli se vrátí v pořádku.
Dál plánujeme návštěvu nějaké zříceniny a váhám mezi Střekovem a Hazmburkem.
Když už budeme v Litoměřicích, určitě zajedeme do Terezína, je to jen dva kilometry. A dál zatím nevím.

Poradíte mi někdo?


pátek 2. září 2016

Proč si připadám jak oliva?


Někde jsem četla citát, že člověk je jak oliva.
 Pod tlakem ze sebe dostane to nejlepší.




Tož přesně tak se poslední dobou cítím.
A můj osobní "lisař" pěkně pomaličku utahuje štrouby na lisu.

Kdybychom spolu vedli debaty, vypadalo by to asi takhle:

"Jsem vyřízená, skoro nemůžu ani chodit. Ujdu pár metrů a musím odpočívat..."
      Tak budeš jezdit na kole. Musíš! Podívej se, jak ti tloustne fena. Chceš aby dopadla jak ty?

"Jo, s ježděním na kole je to v pohodě, ale s chůzí jsem na tom pořád blbě..."
       Tak budeš chodit do práce. 2x týdně. Musíš!

"Dobře, 2x týdně, to je pohoda, to zvládám."
        Zvládáš? Tak přidáme, zkus to 4x týdně. Snaž se.

" S jazykem na vestě, ale jde to. "
        Dobrá, přitlačíme jinde a ukaž, co v tobě vězí!



Prvorozená dcera na tom byla zdravotně hůř a hůř. Tatínka měli přes týden v práci- a ona nemohla být doma sama s malým. Je potřeba pomoct, takže musím aspoň obden jezdit do Olomouce, nakoupit, uvařit, uklidit,vzít malýho ven. A pak do práce.


Začal se na mě podepisovat stres, strach, že dcera upadne a nebude moct vstát....a vnuk tam bude zavřený s ní, třeba dva dny... ¨
Můj nezvykle zatížený organismus se začal se situací vyrovnávat nespavostí. Večer jsem padla do peřin a usnula. Ani ne po dvou hodinách jsem se vzbudila a až do rána si představovala ty nejhrůznější scénáře, co můžou nastat.
Takhle by to teda nešlo. Abych fungovala, musím být odpočatá. Abych mohla spát, nesmím mít strach, že se stane něco špatnýho. Takže musím něco vymyslet, abych mohla být klidnější.

Následovala domluva se skorozetěm, nechala jsem si udělat klíče od jejich bytu a začala dojíždět denně. Dceru jsem objednala ke specialistovi a katastrofální výdaje za dopravu jsem vyřešila kombinovanou jízdenkou v rámci IDSOK. Platí mi na veškerou dopravu v Olomouci i v Prostějově, kde pracuju- a samozřejmě i na vlakové spojení mezi městy.

"Hele, ono to jde! Už zase v noci spím!"
       To je hezký, že spíš. Ale dost poflakování u Pavlíny, je potřeba vodit malýho do školky, tak funguj!

"Ufff! Ráno v šest do Olomouce, vzít malýho a jet s ním na opačnou stranu města do školky. Pak se stejnou trasou vrátit k Pavlíně,nakoupit, uvařit, poklidit, pověsit prádlo Pak znovu přes celý město pro malýho do školky a zase s ním zpátky k mamince. A to už byl nejvyšší čas sednout na vlak a jet do práce. Doma jsem byla o půl deváté večer jak na koni! Sice se doma vůbec nevyskytuju, bolí mě celej člověk tak strašně, že je mi na zvracení, únavou se třesu jak drahý pes- ale funguju. Do rána jsem zase ready."
        No vidíš, tak ještě přitvrdíme- řekl lisař.

Bylo prvního září. A jéje, včera mi skončila smlouva, tak musím jet na podnik, aby mi napsali novou. Jenže s  novou smlouvou musím ještě tentýž den na Úřad práce, kde jsou ovšem jen do jedenácti hodin. Když to nestihnu, bude zle.

 Tak znovu- ráno v šest z Prostějova do Olomouce, pro malýho, s prckem do školky a pak tryskem na vlak do Prostějova. Na podnik jsem se dostala relativně rychle, ale protože jim nefungovala tiskárna, nastalo zdržení. A pak už mi žádný autobus k ÚP nejel. Takže fofrem přes centrum hezky pěšky.
Oba kotníky zaprotestovaly, kolenní vazy se ohlásily hned v závěsu za nimi a posléze odmítly spolupráci obě kyčle. Ale stihla jsem to. Bylo něco po jedenácté dopoledne, já stála před pracákem, třásla se bolestí a předemnou byla ještě celá druhá půlka tohoto maratonu.
Ale dala jsem to. Za pomoci Ibalginu, Magnezia, kávy a kratičkých chvil odpočinku jsem nakonec zvládla další cestu do Olomouce, kde jsem vyzvedla vnoučka. Zašli jsme spolu na zmrzlinu (a kávu), doma jsem ho předala mamince a zase odjela do Prostějova a odpracovala směnu. Pak na vlak, tři zastávky a tam už mě čekalo kolo- a já si mohla říkat-Cestička k domovu, sladce se vine...

A ráno jsem zase byla ready! A jak bylo skvělé, že jen jdu JEN s Robiškem do školky, pak se stavím za Kristýnou v práci, zajdeme spolu reklamovat můj nový tablet, pak nakoupím , uvařím Pavlíně a v poledne jedu DOMů!!!

Dvě hodiny odpočinku, chvilka na uvaření obědu pro synka a mého milého a za chvíli jedu do práce. Jéééé- dnes je tak pohodový den!

Rychle dopisuju text, synek mi šel dofouknout kolo,za pár minut vyjíždím a jsem naprosto v pohodě- a těším se na víkend.

A jako bych někde zdáli slyšela hlas svého lisaře: Neříkala jsi, že jsi vyřízený kripl, nic nezvládáš a ani neujdeš víc, než pár kroků?



"

úterý 30. srpna 2016

Proč mi nepřibývají příspěvky?



 Už nějakou dobu se mě přítel pravidelně ptal, jak to vidím do budoucna se zaměstnáním?

Musela jsem sama sobě přiznat, že jsem v začarovaných kruzích a nevím jak z nich ven.

Můj poslední zaměstnavatel mi neprodloužil smlouvu a neoficiální odůvodnění bylo, že po úrazu a operaci budu stejně pořád marodná. Tím spíš, když mě čeká další operace (vyjmutí šroubů a dlahy), tak nemá cenu mě v práci držet. Oficiální důvod byl- že aktuálně mají dostatek zaměstnanců.

 Tehdy jsem se vztekala a připadalo mi to strašně nespravedlivé. Jenže po druhé operaci jsem měla dlouhodobé potíže, rána se dlouho nehojila. Několik let jsem pravidelně mívala v noze zánět a prudké bolesti, na které žádná analgetika nezabírala. Takže jsem musela uznat, že zaměstnavatel jednal ze svého hlediska moudře a prozíravě.

A tak jsem zůstala v evidenci Úřadu práce. Noha bolela dál a já se vyhýbala pohybu a zatěžovala jsem druhou nohu. Tak dlouho, až jsem si poškodila kotník i na zdravé noze. Díky nedostatku pohybu jsem samozřejmě přibrala spoustu kil. Čím víc se zvyšující váhou zatěžovaly oba kotníky a víc bolely, tím víc já se zase vyhýbala pohybu.
Tak to by byl první začarovaný kruh.

Mé potíže ale nejsou natolik vážné, abych dostala aspoň částečný invalidní důchod.

Z úřadu dostávám na živobytí dávky hmotné nouze,které jsou pro dva lidi (pro téměř dospělého synka a pro mě) naprosto nedostačující.

Když si najdu zaměstnání na částečný úvazek (kterou bych snad fyzicky zvládla) a výdělek bude nižší, než dávky hmotné nouze, pak mi úředně odeberou část dávek- aby finální suma, kterou obdržím, byla stále stejná. Teda- zase úplně všechno vydělané mi neodečtou. Něco málo budu mít navíc, ale to bude sotva pokrývat částku, kterou dám za dopravu. V úplném výsledku je to šul-nul.
To je další začarovaný kruh.

V blízkém okolí, kam bych mohla dojíždět na kole práce není. Nebo jsem ji aspoń zatím nenašla.
A představa, že pojedu na kole do vedlejší vesnice na nádraží, pak vlakem do nejbližšího města a tam autobusem na pracoviště, kde odpracuju směnu a zase stejně pojedu domů, tak už jen to cestování mě dokonale odrovná... Tak jak bych ještě mohla pracovat?
Což je další začarovaný kruh.

A to jsem ještě nezmínila možnost, že bych byla schopná práce na plný úvazek a vydělávala si slušný obolus. V tom případě přispěchá exekutor a plat mi zkrouhne opět na téměř minimum- protože bývalý manžel ještě v době manželství nadělal dluhy a neplatí je.
Což je další kruh.

To snad ani nemluvím o možnosti, že by jsme se s přítelem vzali. To by exekutor zabavil majetek rovnou i jemu.
Další kruh....

No a pak jsem tady na blogu vyhlásila: Akci pupek a kila šla pomalinku  dolů.
Zároveň jsem trochu nabrala kondičku ježděním na kole.
Díky prázdninám, kdy jsme tu stále měli na hlídání nějaké vnouče, jsem měla víc pohybu.
Venku je teplo, ale nejsou úmorné vedra, já se postupně cítím líp a líp-a tak jsem se zkusila zeptat na práci v jedné Prostějovské úklidovce. Vysvětlila jsem jim svou situaci, že si nejsem jistá, jestli to zvládnu, ale chci to zkusit. A vyjmenovala jsem všechny pracoviště, na kterých jsem uklízela v letech, kdy jsem pracovala v úklidových firmách. A že jich bylo!

Uklízela jsem sama, ale taky jsem šéfovala skupině uklízeček. Uklízela jsem výrobní haly, šatny i kanceláře.. Uklízela jsem v jídelně, restauraci i v obyčejné hospodě. Uklízela jsem v baru, v kavárně, v herně i v nevěstinci. Uklízela jsem v obchodních centrech, v hypermarketech i ve velkoskladech. Uklízela jsem na studentských kolejích, v obyčejných kasárnách i na vojenském Velitelství společných sil.
Podepsala jsem bezpočet potvrzení o mlčenlivosti, prošla jsem řadou školení. Umím obsluhovat, seřizovat a dělat menší opravy na velkých i malých úklidových strojích. A věřte-nevěřte, práce v úklidovce mě vždycky bavila.
Jenže teď jsem poloviční kripl a sama nevím, kolik toho ještě zvládnu.
 Poděkovali mi za zájem a prý se mi ozvou.

Přijela jsem domů, postavila na kafe- a už volali. Prý, jestli bych mohla nastoupit ještě dnes odpoledne? No, to bych nemohla. Formality na úřadech jsou posvátné a jejich porušení je nelítostně trestáno. Bez pracovní smlouvy a jejím předložení na Úřadu práce nastoupit nemůžu. Tak prý, že se mi ještě ozvou.
Než jsem stihla kafe odnést ke stolu, volali zase. Přijďte zítra ráno, podepíšeme smlouvu, vyřídíte si formality a pozítří nastoupíte, ano?

A tak se stalo. Mám smlouvu tzv Na dohodu. Budu dělat zástupy za nemocné a za dovolenkující se. Teda aspoň prozatím.

První směna byla společně s paní, kterou jsem měla zastupovat, tak ta mi dala pořádně zabrat- a to bylo jen pár hodin. Pak byl víkend a v pondělí jsem už dělala sama a tělo nezvyklé na pohyb protestovalo. S  protestní nótou se dostavily i všechny části těla, co byly dřív zraněné, v čele s kolenním vazem. Ještě že pro mě přijel můj milý s autem. Po návratu domů jsem se do přítele musela zavěsit, a opírat se o něj, abych byla schopná dojít pár metrů od auta do domu. Pak už jsem se podél zdi sama doplížila k lékárničce, zhltla Brufen a Magnézium, namazala koleno Dolgitem a poprosila o donášku panáka rumu. Přítel jen vrtěl hlavou a pochyboval o tom, že další den budu schopná pohybu.
Jenže já poznala, že to je jen únava a stačí odpočinek a budu zase funkční.

Taky že jo. Další směnu jsem si už najela na svůj systém postupu prací a byla jsem hotová daleko dřív, nenachodila jsem se tak moc a poměrně v pohodě jsem zvládla cestu autobusem, vlakem a na kole.. A pak bylo volno.... Takový prodloužený víkend!  A na další směnu jdu zase dnes odpoledne, zase na tři dny. Ano, přesně tak to teď zezačátku potřebuju. Krátké směny, jen několik dní v týdnu. A tělo si zvykne. Aspoň doufám.

Peníze teď neřeším, nahrnuly se totiž na mě další starosti a problémy, které jsou akutnější.
Ale o tom zase příště.






čtvrtek 18. srpna 2016

Když je štěstí unavené....jak je to dál?


Tento týden jsem měla tuplované štěstí ve hře. Doufám tedy, že nebude následovat smůla v lásce.

Podařilo se mi dvakrát za sebou vyhrát v giveaway (můžete mi někdo říct, jak se to vyslovuje?)

Poprvé u judith-for-joy.blogspot.cz, kde se mi poštěstilo vyhrát naprosto luxusní záložku do knížky.




Takové podobné záložky jsem už kolikrát obdivovala, ale má proslulá lakota mi nedovolila si nějakou koupit.
Teď už je nachystaná v prastaré pohádkové knížce, kterou mám ještě ze svého dětství. Na víkend přijede Nikolka, tak budeme číst.



A dnes mi přišla ještě druhá výhra- z blogu http://werka13.blog.cz/
 Pleťový hydratační krém, který tak náááádherně voní, že se nemůžu té vůně nabažit. To je pořádná změna oproti olejíčku z minulého příspěvku ! :-)

Spolu s krémem byla v balíčku ještě kupa drobností na potěchu chuťových pohárků.


Ještě jednou děkuju oběma děvčatům za krásné ceny.

Už jsem něco pozitivního potřebovala, jak prase drbání.
Ale o tom až příště.




úterý 16. srpna 2016

Kde udělali soudruzi chybu?


Už nějakou dobu si kupuju kosmetiku firmy Helvetia Apotheke, a pokaždé řadu s olivovým olejem.
Dokonale mi vyhovuje jemná vůně a s kvalitou jsem taky spokojená.




Nedávno mi volala zástupkyně firmy, že pro mě- jako stálého zákazníka- mají výhodnou nabídku. Celou sadu se slevou 50% a navíc  novinku- pěstící a výživný olejíček, v lahvičce s rozprašovačem.

Na slevy já slyším. A taky představa mé, stářím vysychající pokožky, natřené olejem byla lákavá- tak jsem objednávku potvrdila, přestože jsem neměla ještě kompletně dopotřebovanou předchozí sadu.

Zboží došlo obratem, všechno tak jako obvykle, stejné obaly, stejná známá příjemná vůně.... a tady máme ten flakonek s olejíčkem!

Přičichla jsem- a nevěřila vlastnímu nosu. Místo očekávané jemné a nevtíravé vůně jako u ostatních výrobků, jsem ucítila něco naprosto jiného. Bylinky!  Což o to, třeba taková levandule by nemusela být špatná, ale tohle bylo velice, velice a ještě tuplovaně intenzivní.

 Během času jsem zcela jasně rozpoznala šalvěj a bazalku, s nepatrným podtónem libečku. Možná je těch bylinek ještě víc, občas cítím petrželku, někdy zase víc pažitku.
Což u mne vyvolává představu mísy zeleninového salátu.
Můj milý zase tvrdí, že by to mohl zamíchat do marinády na maso, až budeme zase venku grilovat.

Navíc, já si olejíček aplikuju až večer před spaním (přece jen nechci přes den chodit s tváří, lesknoucí se jak psí vercajk). A čichat při usínání vůně, které vyvolávají představu jídla, to není nejlepší.

Už mám touhle bylinnou vůní načichlé i polštáře a obávám se, že nebude stačit vyprat povlečení.




Polovinu jsem už spotřebovala a půlka ještě zbývá.

A tak se ptám- neudělali soudruzi z Helvetia Apotheke chybu? Má kosmetika mít takovou vůni, nebo došlo k záměně?
Co s tím?
Používat dál?
Nebo přidat do salátu?
Do marinády?
Nebo to využít úplně jinak?


Ale jak?


pátek 12. srpna 2016

Taky máte pocit, že už je tu podzim?


 Aspoň já to tak cítím.

Když kvetou astry, je tu podzim.



Když na oleandru zbývá poslední kvítek, je tu podzim.



Když se hortenzii začnou vybarvovat listy, je tu podzim.


 Když se plísně na okurkách už nedají zvládnout žádnými postřiky, je tu podzim.



Když jsem tak lamentovala nad stavem okurkového záhonu, přítelova maminka mě utěšovala tím, že je to normální. "Deť ož naša stařenka řikala, že svaté Bartoloměj nasere do oharek..."

Tak když to lidová pranostika potvrzuje, tak je to vlastně všechno v pořádku.
I když je dnes teprve dvanáctého srpna.
:-)




pátek 5. srpna 2016

Kolik váží kýbl nervů?






Právě skončil čtvrtý týden, kdy jsme tu téměř nepřetržitě měli nějaké dítě.
Někdy dva, chvílemi i tři kousky. Zdravé, ale taky nemocné. Dědeček chodil do práce, takže jsem si to užívala hlavně já.
Zvládli jsme i čtyřdenní pobyt na chatě, kde nebyla tekoucí voda, čili ani splachovací záchod. Příroda byla krásná, ale protože pršelo v pravidelných intervalech ( 2-5x denně průtrž mračen), nedalo se nikam chodit. S podmínkami na chatě jsme počítali a vezli jsme zásoby hotového jídla. Co nás ale zaskočilo, byl fakt, že nefungovala lednice... :-(
No co, je to za námi, přežili jsme to v relativním zdraví a teď si můžeme v klidu léčit pocuchanou nervovou soustavu. A uklízet, protože s vnoučaty mi na nějaké šůrování nezbýval čas, ani energie.

Čekala jsem, že u převážení po dvou týdnech zajásám. Ty nervy v kýblu se přece musí nějak projevit, no ne?

Takže: NE!
 
A nejen to, ale ještě mám půl kila navíc.

Takže asi tak...

pondělí 25. července 2016

Kdo by vyhrál soutěž o největší překvapení?

V sobotu se u nás ukázali mladí z Prostějova i s Peťou a s Julinkou a hned se hrnuli na terasu, kde můj milý zrovna pokuřoval.

"Mamčo, pojď se mnou za Jarou, musíme vám něco říct." řekla Zuzča vážným hlasem.

Ten vážný tón mě znejistil. Proboha, co se stalo? Určitě se nerozcházejí, vždyť spolu žijí už šest let a mají spolu dvě děti. Že by další přírůstek do rodiny? To ne, dušovali se, že druhým dítětem mají splněnou kvótu a víc už ne. Proboha, oni se budou stěhovat! Určitě se zase budou stěhovat! Ještě nemám vrácené všechny bedny a přepravky, co jsem půjčovala Kristýně na stěhování a už je to tu zase...No to bude něco....určitě si zase vybrali bydlení pod střechou ve čtvrtým patře bez výtahu,jak mají zvykem! (až mnohem později mi došlo, že jsem ani nepomyslela na nějakou zlou nemoc.)

Vyjdu na terase, sednu si a Zuzča postrčí juniora, který žmoulá v ruce kartičku směrem ke mě. "Běž Peťo a dej to babičce!" Mládeneček první zamířil k oblíbenějšímu dědečkovi, odkud byl s obvyklou poznámkou- Nemám  brejle!- přesunutý ke mě.

Podívám se, co mi to podává- a spadla mi čelist.

Byla to polaroidová fotka celé jejich rodiny...



Tak už se nám vdala i druhá dcera, ale tentokrát utajeně.

Kolikrát jsme se o tom bavili, že nejlepší by byla malá svatba, až se jednou budou brát, jen rodiče a svědci. Máme všichni v živé paměti ty nekončící stresy, spojené s Káčinou svatbou. Pojali to velkolepě a velkoryse a pak sami uznali, že mohli ušetřit peníze, nervy, čas...a že se nedá zavděčit všem.

Ale že se nakonec vezmou úplně sami, jen s dvěma svědky a fotografkou (+ vlastními potomky), to jsem nečekala.
Zuzana se přiznala, že celé dva měsíce, co vyřizovali potřebné záležitosti, tak byla v pohodě, ale až poslední tři dny dostala strach, jestli mě to neurazí, jestli se nebudu zlobit...

Ale moje první reakce byla- Tak to gratulujeme! To jste udělali  moc dobře.

Samozřejmě, že bych se chtěla účastnit svatebních příprav, že bych chtěla dceři pomoct... ale rozhodli se takto a já to respektuju. A lakomí hanáci v mých genech- ti vyloženě jásali nad ušetřenými penězi.

A navíc, já mám ještě čtyři svobodné potomky, takže určitě si nějakou svatbu ještě užiju, ale smutná by se mohla cítit druhá babička. Dcera se jí asi vdávat nebude a syn se oženil tajně....

Ale to není důležité. Hlavní je, že si svatbu užili a byli spokojení ženich s nevěstou.


Ale překvapení to teda bylo, to vám povím!



čtvrtek 21. července 2016

A to už další vážení nebude?- aneb pupková výzva

Přiznávám, že minulé převážení jsem totálně zasklila.

Dnes je  na řadě další kontrola případného úbytku.



Skoro jsem měla strach podívat se na výsledek, ale překvapivě dobrý-  mínus dalších 1,8 kg.
Takže pokračuju plynule asi tak půl kila týdně.

Za mě dobrý. A co vy ostatní?



středa 20. července 2016

Jak to dopadne, když si dělám plány?

Dům je pavouků s dlouhýma tenkýma nohama.
Sprchový kout je samý vodní kámen.
Nahromadila se mi slušná hromada šatstva, které musím upravit a opravit na šicím strojí.
Nehorázně se mi nakupilo prádlo na žehlení.
Květinový záhon zvolna mizí pod plevelem.
Pokoj pro hosty vypadá jako po bombardování.
Schody jsou už taky hezky flekaté od toho, jak synek nosí do pokoje nápoje.

Takže hezky jedno po druhým, ať můžu příští týden odjet s klidným svědomím na chatu.

Koupelna se skví čistotou a třpytí se oslnivým leskem.
Pavouci vyhnaní, pavučiny zlikvidované a podlaha v obou poschodích, včetně schodiště čistá, že by se z ní dalo jíst.
 Jeden večer u šicího stroje a nejakutnější opravy jsou hotové ( a ještě navíc, jen tak pro radost dva košíčky z ustřižených nohavic od riflí)


Teď už si jen sednout do křesla k televizi, narovnat bolavý záda- a zítra můžu pokračovat...

Sotva dosednu, zvoní mobil. Telefonát z Olomouce- moje prvorozená Pavlína kolabuje, zvrací, musí do nemocnice a Kristýna mi veze vnuka. Tatínka sice mají, ale ten dělá na turnusy a přijede až v pátek.
Mám vnoučka Robiška ráda, ale protože je autista, je to s ním hodně náročné. Úlevou pro všechny je, že postižení je jen lehčí a co začal chodit do speciální školky, dělá veliké pokroky. Ale i tak jsou problémy s příjmem potravy a domluva je možná jen částečně, protože špatně mluví.
 No co, nějak to zvládnem, hlavně aby Pavlína byla v pořádku. Už deset let se léčí na psychiatrii, užívá kvanta léků, které jí na jednu stranu pomáhají, ale určitě mají i špatný vliv na játra a kdoví co ještě.

Tak fofrem nachystat v ložnici spaní pro nového nocležníka- a už přijíždí. V slzách, nemluví, nechce jíst, nechce pít, nekomunikuje. Sebou má dvě igelitky oblečení,které mu v rychlosti nabalila Káča, která to všechno organizuje (jaké štěstí, že čtyři z mých dcer bydlí v Olomouci,  poměrně blízko od sebe- a hlavně udržují vzájemný kontakt).  Přivezené oblečení letí kompletně všechno do pračky, protože je poznat, že se u nich doma kouří a díky dešťům v poslední době se prádlo suší na radiátoru.
  A sotva malý Robík konečně před půlnocí usíná, zase telefon. Pavlínu vyšetřili, nic jí nenašli a propouští ji do domácí péče. Protože pořád zvrací- zřejmě  z toho jak po jednom z pádů na zem bouchla hlavou o stůl, není dobré, aby byla doma sama.
Samozřejmě ji přivez k nám, postarám se o ni!

Všechny plány jdou stranou. Vařím, peču, bavíme se, povídáme si, učíme se básničky. Pavlína se rychle vzpamatovala a užívá si, že se zase někdo stará o ni. Robišek je rád, že má maminku u sebe a celé dny je veselý, hraje si na písku, kopou si s dědou balonem, pomáhá mi stříhat keř zimostrázu a plet záhon, začíná normálně jíst, směje se.
Plánujeme, že přijede na půl dne Zuzana s dětma. Má být konečně teplo, tak napustíme dětem bazének, ať se vyřádí. Navečer rozděláme oheň a něco ugrilujem.

Pak si ale Pavlína vzpomene, že je objednaná k lékaři. No nic, změna plánů. Uděláme okružní jízdu. Hned po ránu pojedem autobusem do Prostějova. Tam se stavíme u Zuzany, kde si děti pohrají, potom vlakem do Olomouce. Doma si aspoň vyvětrá, vezme si nějaké věci na převlečení, vyřídí si co potřebuje a odpoledne zpátky zase vlakem. Můj milý na nás bude čekat s autem na nádraží (je to ve vedlejší vesnici) a doma pak roztopíme na zahradě krb. A další den večer je oba zavezeme do Olomouce, kde už na oba bude čekat tatínek.

 Sedíme na terase, probíráme detaily plánu na další den,  Robiš běhá po zahradě a hraje si. Když se jednu chvíli přikutálí míč pod stůl. Rozmáchnu nohou, že ho kopnu zpátky na zahradu- a nedojde mi, že skládací stůl má kousek nad zemí šprušli. Rána, výkřik a krev....sposta krve. Nehet na palci mám kompletně utržený, houpe se jen na kousku kůže.
Přimáčknu ho zpátky a trvám na tom, že tam zůstane, než se mi to pod ním začne hojit. Můj milý mi palec ovázal a krvácení za chvíli ustalo. V palci škube a já se děsím, jaká bude noc.


Bolest mě probudila velmi časně, ale stačíl jeden brufen a dá se to vydržet.
Veškeré plány se musí zase překopat a vymyslet jinak. No co už....

Za týden máme jet na prodloužený víkend na půjčenou chatu. Počítám, že chodit už budu normálně (zatím došlapuju jen na patu) , ale s koupáním to vidím bledě. Ale co, třeba ani nebude teplo.
Nač si dělat plány, když nakonec to všechno může být úplně jinak.
No ne?






pondělí 18. července 2016

pondělí 11. července 2016

Vmáčknu celý týden do jednoho příspěvku?

 Můj milý si vzal týden dovolené a díky státním svátkům ještě dva dny uspořil na později.

Neplánoval žádnou exotiku, ale jen trochu odpočinku a něco málo dodělávek na údržbě domu.
Týden skončil, můj milý je opět v práci a já rekapituluju uplynulé dny.

Začalo se tím nejtěžším. Namíchat beton, vynést ho do patra, v pokoji pro hosty vyšplhat po žebříku do střešního okna, z něj se vysoukat na plechovou střechu, přejít na prastarou střechu z tašek a betonem přilepit uvolněné hřebenáče. Protože toho bylo potřeba víc, než se čekalo, tak stejnou cestu s kbelíkem betonu opakovat celkem 3x za sebou. Při teplotě nad třicítkou to byl úctyhodný výkon, to vám povím.
Když už se míchal beton, vyprosila jsem si ho ho trochu a spáchala jsem první pokus o výrobu misky. Můj milý mě sice strašil, že pokud chybí armatura, tak to nebude držet tvar, ale výsledek dopadl tak, jak jsem čekala. Po proschnutí a vyklopení se vyloupla syrově drsná miska jedna báseň. Zatím jsem ji nechala na terase, doplněnou několika kamínky a vodou, ve které plave kopretina a kvítek oleandru.




Mnohem víc zničující byl další den výlet s vnoučaty na Helfštýn.







 Na zpáteční cestě byla sice zastávka na báječnou zmrzlinu v Oseku nad Bečvou...



...ale po návratu domů stejně někdo odpadnul dřív, než se napil kávy...




Nikolka u nás zůstala ještě další dva dny, takže hned další den přijela na celodenní návštěvu Zuzana s oběma potomky.





Další den  přijeli mladí z Olomouce, Káča s manželem a pánové společně likvidovali starý a vyráběli nový rošt k posteli. Z toho původního zůstala jen hromada lamel...




Další den byl návštěvní. Přijela rodinná přítelkyně, pochlubit se svou desetiměsíční Lilianou...




 a hned po ní dorazila ještě Kristýna se svou kamarádkou, která měla sebou čtyřměsíční Adélku.



A pak všichni odjeli a my konečně zůstali sami!
 Synek se společných a společenských akcí neúčastnil, byl buď s kamarády někde venku, nebo na brigádě vydělával na vytoužené kolo.

A co teda budeme dělat? Milý vysadil dveře na terasu, rozebral je na prvočinitele, pak obrousil a natřel...




Už to potřebovaly jak prase drbání!      



A já se věnovala zahradničení. Bylo potřeba něco udělat s jahodovým záhonem. Staré jahody, které měly už skoro kmeny nemilosrdně vykopat a zasadit nové výhonky...




Přesadit kytky do větších květináčů, rozesadit ty, co zhoustly a nově zasadit zakořeněné oplégry...


Ještě se natřela branka , co je na konci zahrady a zároveň dostala nový výplet. Když už se natíralo, přidala jsem se a přetřela jsem si svou oblíbenou plechovou misku, která po několika nátěrech měděnou barvou měla pořád ošklivé fleky.
A pak? Pak byl konec víkendu.

Moc jsme si neodpočinuli, ale je udělané hodně.



A dovolená? Koncem měsíce pojedeme s mladýma na prodloužený víkend někam na  nějakou chatu, snad do Jeseníků. Tak jsem zvědavá, kde to bude.

Koncem léta bychom rádi na pár dní zase do Litoměřic a taky k Sašce, ale to je ještě daleko.

Byl to dost náročný týden!